Tato kniha nevznikla proto, že bych měl hotovou odpověď.
Vznikla proto, že už nešlo mlčet.
Dlouhou dobu jsem psal knihy, které měly čtenářům pomoci pochopit svět, sebe, historii i mechanismy změny. Psaní bylo vždy dialogem – se čtenářem, s dobou, se sebou samým. Ale postupně se začalo objevovat něco, co nešlo vyřešit další kapitolou, dalším pravidlem ani dalším příběhem.
Začal jsem cítit rozpor mezi tím, jak svět funguje, a tím, jak o něm mluvíme.
Žijeme v době, která je posedlá budoucností, ale nezvládá minulost. Neustále plánujeme, optimalizujeme, digitalizujeme – a přitom pod povrchem zůstávají nezpracovaná traumata, kolektivní paměť rozbitá na fragmenty a člověk, který se pomalu ztrácí sám sobě.
Tato kniha vznikla z tohoto napětí.
Kdy jsem si uvědomil, že tato kniha musí vzniknout
Nebyl to jeden okamžik. Spíš dlouhý proces ticha.
Pozoroval jsem, jak se zrychluje jazyk. Jak se zjednodušují témata. Jak se i hluboké pojmy mění v marketingová hesla.
Slova jako:
- paměť, trauma, svoboda, budoucnost, vědomí
- se používají často – ale lehce. Bez tíhy. Bez odpovědnosti.
Uvědomil jsem si, že pokud budu psát dál stejným způsobem, budu se podílet na tomtéž zploštění. A to jsem odmítl.
Tato kniha proto není komfortní. Není vstřícná v tradičním smyslu. Nevede čtenáře za ruku. Stojí před ním a čeká, zda je ochoten jít sám.
Proč má kniha čtyři části
Čtyři části nejsou literární konstrukcí.
Jsou výsledkem pochopení, že lidskou zkušenost nelze rozdělit izolovaně.
Nelze mluvit o budoucnosti, aniž bychom se dotkli paměti.
Nelze mluvit o paměti bez traumatu.
Nelze mluvit o traumatu bez času.
Každá část knihy se dotýká jiné vrstvy, ale všechny jsou propojené jednou vertikálou – odpovědností.
Odpovědností za to, co si pamatujeme.
Za to, co zapomínáme.
Za to, co předáváme dál.
Jak probíhalo samotné psaní
Tato kniha nevznikala rychle.
Nevznikala systematicky.
Nevznikala „na zakázku“.
Psala se ve chvílích, kdy bylo nutné zpomalit. Kdy jsem se vracel k textům, které jsem psal před lety, a ptal se:
Je to stále pravda?
A pro koho?
Často jsem celé pasáže mazal. Ne proto, že by byly špatné, ale protože byly příliš pohodlné.
Chtěl jsem text, který:
– nebude manipulovat
– nebude přesvědčovat
– nebude slibovat
Ale bude držet.
Pro koho tato kniha je (a pro koho není)
Tato kniha není pro čtenáře, kteří hledají rychlé řešení.
Není pro ty, kteří chtějí být utvrzeni ve svém názoru.
Není pro ty, kteří očekávají, že někdo jiný pojmenuje viníka.
Je pro ty, kteří cítí, že:
– svět se změnil rychleji, než se stihli adaptovat
– jejich vnitřní paměť není prázdná, ale zahlcená
– technologický pokrok neznamená automaticky lidský růst
Je pro čtenáře, kteří jsou ochotni zastavit se.
Proč jsem tuto knihu vůbec dokončil
Protože věřím, že odpovědnost nezačíná u systému, ale u jednotlivce.
A že žádná skutečná změna nezačne dřív, než si to připustíme.
Nechtěl jsem napsat knihu, která se bude líbit.
Chtěl jsem napsat knihu, která zůstane.
Pokud po jejím přečtení čtenář:
– začne přemýšlet jinak
– zpomalí
– přestane delegovat odpovědnost
pak splnila svůj smysl.
Co si z knihy přeji, aby zůstalo
Ne názor.
Ne odpověď.
Ale prasklina.
Místo, kudy může do člověka vstoupit světlo.
A také pravda.
NEJNOVĚJŠÍ KNIHY
O AUTOROVI:
Pavel Hrejsemnou, je český spisovatel a podnikatel, který svůj život zasvětil nejen podnikání, ale také psaní. Většinu života stráví v malebné Kutné Hoře, kde od roku 1994 podniká v oblasti obsahového marketingu a foto-video produkce.
Pavel Hrejsemnou je autorem knih zaměřených na marketing, praktické rady v oblasti foto-video tvorby, osobní rozvoj a historické romány. Jeho vášeň pro historii, zejména období 14. a 15. století, se odráží v jeho literární tvorbě, která často čerpá inspiraci z českých hradů a historických událostí.
Svou lásku k historii a bohaté znalosti z oboru propojuje s moderními technologiemi, čímž přináší čtenářům jak praktické návody, tak poutavé příběhy z minulosti. Pavel Hrejsemnou nadále působí v České republice, kde se věnuje jak své profesionální kariéře, tak literární tvorbě.
