Jakub Gabriel Anděl Rajnoch – acapellista, performer a samostatný specialista

Verze pro Forbesáky: 2 minuty čtení nebo verze pro románomilce: 14 minut čtení

Jakube, lidi tě znají z divadla, zpěvu i tance, splnil se tvůj profesní sen? V čem vidíš svůj smysl života?

Pro Forbesáky: Mým životem je hudba a díky ní se mi mé sny postupně plní.

Pro románomilce: Mám snů více. Všechny hezky sepsané na seznamu. Je jich sto. Tedy bude, ještě jich celou stovku nemám, protože jak jdu životem, postupně se mi vynořuje, po čem toužím a čeho chci dosáhnout. A když chceš dojít k něčemu velkému, musíš to brát po malých krůčcích. Takovým celkovým a největším snem v tuto chvíli je živit se čistě muzikou a divadlem. Zatím mne to živí jen částečně, ale téměř všechen svůj čas věnuji práci na tomhle cíli. Ten se tedy skládá z dílčích snů a ty si jeden po druhém plním.

Kdo je podle tebe úspěšný člověk?

Pro Forbesáky: Ten, kdo si jde za svým cílem.

Pro románomilce: Úspěchem nazývám každou získanou zkušenost. Může být pozitivní nebo negativní, můžeš ji získat vítězstvím nebo taky prohrou. Důležité ale je se z každé zkušenosti poučit, nezapomenout na ni a něco si odnést. Protože pro mne mezi definice úspěchu patří i seberealizace. Schopnost pracovat na sobě, zbavit se zlozvyků, vnitřních démonů a chování, které Tobě motnému vadí. Úspěchem je nepřestat růst, ať už jdeš za jakýmkoli cílem, který se může v životě kdykoli změnit, což je, by the way, v pořádku. Nepřestat růst, plnit si svá přání a ještě u toho vykonat něco pěkného a dobrého pro přátele, rodinu nebo celý svět. Takový je homo efficax – člověk úspěšný.

V kolika letech jsi na sobě začal pracovat, abys byl tam, kde jsi dnes?

Pro Forbesáky: V jednadvaceti.

Pro románomilce: Bylo to krátce po ukončení gymnázia. Nějaké náznaky práce na sobě jsem zaznamenal už na střední škole, ale až když jsem se dostal na univerzituzjistil jsem, co chci v životě dělat, na co se zacílit. A teprve pak jsem mohl začít aktivně pracovat na tom, jak se k tomu dostat.

Dá se podle tebe budovat úspěšná kariéra v každém věku?

Pro Forbesáky: Bezesporu!

Pro románomilce: To je bez debat. Znám kvantum živoucích důkazů – lidí, kteří se rozhodli uprostřed svého života opustit pohodlný život, který je ale nenaplňoval, a vydali se za něčím, po čem toužili. Ať už to celý život nějakým záhadným způsobem úspěšně potlačovali, nebo najednou ve středních letech přišli na to, že je něco, co jim život bude naplňovat mnohem více. A takových si nesmírně vážím, protože se rozhodli jít za svým snem a nečekali „až na to budou příhodné podmínky“. Protože ty ideální nebudou nikdy! Člověk je od přirození pohodlný tvor a vždy si najde výmluvu pro jakoukoli blbost 🙂 Život je boj a kdo se do toho boje bez bázně pustí, ten z něj může vytřískat, co to dá. Včetně kariéry. Kdykoli.

Pro výkon tvé profese je potřeba na sobě neustále pracovat, proto nemáš asi tolik času na to kolem. Máš okolo sebe nějaký tým, který ti v budování kariéry pomáhá?

Pro Forbesáky: Ano, bez přátel a lidí ochotných mi pomoci bych se nikdy nikam nedostal.

Pro románomilce: Ať už v práci, neziskovce, v kapele, acapella skupinách nebo dalších hudebních projektech, v žádné z těchto mých oblastí zájmu bych se bez podpory kolegů, kamarádů a přátel neobešel. A samozřejmě rodiny, která stála vždy za mnou. A stojí i teď, kdy bych měl stát už sám na vlastních nohou, ale řeším jednoho kostlivce z minulosti. Sice to chvíli trvalo, ovšem nakonec, když viděli, že názor nezměním, tak přijali, že půjdu za uměním. Cestou, kterou nikdo z rodiny přede mnou nešel.
Bez podpory širšího okolí by to nefungovalo. Trvalo mi to pár let, ale musel jsem se naučit spolupracovat. Tedy vždy mne bavilo pracovat v týmu, ačkoli jsem si často myslel, že si všechno musím udělat sám, protože nikdo jiný to nezvládne tak, jak si představuji. Pak jsem se však dostával do svízelných situací a nestíhaček, promeškaných deadlinů a zklamání. Musel jsem se naučit větší pokoře a vkládání důvěry do ochotných lidí, věřit, že to zvládnou. A zvládají. Pokud něco není úplně ťipťop dle mých představ, nevadí. Koukám na to jako na přínos té osoby, která do odvedené práce dala kus sebe. A s nadhledem nakonec zjišťuji, že jsou v tom často schované skvělé nápady, které bych nikdy dokupy nedal.
Nesmírně si vážím lidí ochotných mi pomoci! Naučil jsem se lépe úkoly delegovat a rozdávat. Ve společné práci je větší síla. A věřím, že umím i lidi motivovat a dokáži být dobrým kapitánem. A kdykoli jsem požádán a mohu, oplácím takovým dobrým lidem stejnou mincí.

Úspěch znamená i štěstí, je to tak? Kdy jsi sám sebe naposledy příjemně překvapil?

Pro Forbesáky: Ne, nutně nejdou ruku v ruce. Překvapuji se dennodenně 🙂

Pro románomilce: Názor, že úspěch znamená štěstí, mi úplně nejde po srsti. Samozřejmě se navzájem ovlivňují, ale myslím, že štěstí je na úspěchu ve velké míře nezávislé. Říct, že jen pokud budu úspěšný, budu šťastný, je nešťastné. Štěstí je stav mysli, nastavení hlavy, způsob vnímání světa a lidí v něm. I když jej zdary či nezdary v osobním, profesním či jiném životě ovlivňují, není na těchto závislý. Mohu být šťastný, i když se nedaří. A naopak. A můžu mít obé v různých formách, protože štěstí i úspěch vnímáme každý jinak i ve vlastním žebříčku hodnot na několika úrovních. Když Tě má večer kdo obejmout a říct Ti, že všechno bude dobré a podpořit Tě v dalším snažení – máš štěstí, že takového člověka máš, a úspěch taky, pokud je Tvým cílem mít vedle sebe v životě pečující osobu, co Ti je oporou. A to zároveň v situaci, kdy jsi byl neúspěšný a celý den se Ti všechno sralo na koberec. Je to jen mindset.
Úspěch a štěstí se ovlivňují, nicméně nemusí na sobě být závislé. Jaké jsou a jak na Tebe působí si určuješ sám tím, jak je používáš k dosahování svých snů. To je ovšem na samostatný článek 🙂
Překvapení zažívám každý den. Naučil jsme se radovat z maličkostí. Když sedíš v parku a pozoruješ pohyb kolem, když Ti řidič tramvaje na poslední chvíli otevře dveře a neujede, když rozšlápneš psí hovno a jsi rád, že máš boty. Potřebuji-li do života trochu radosti, jsem schopný žasnout nad čímkoli. Je moc důležité neumlátit v sobě své dětské já a umět se divit a ptát se „proč?“.
Jinak z těch větších překvapení to bylo třeba před dvěma týdny, kdy jsme s kapelou Jedno odehráli dost slušně náš první koncert. Nebo ještě větší příjemnost byla, když jsem před nemnoha měsíci zjistil, že mám emoce a život a dění v něm (téměř – zachovejme pragmatismus :)) zcela ve svých rukou a že – když se nevymlouvám – můžu si s ním dělat, po čem toužím.

Představ si, že je běžný týden. Můžeš nám nastínit, jaký je dle časového rozvrhu, kolik hodin v týdnu pracuješ?

Pro Forbesáky: Přibližně tak sto osmašedesát. Pořád někde lítám.

Pro románomilce: Dlouho jsem si to nechtěl přiznat, ale jsem asi workoholik. Snažím se totiž žít a využívat čas na 120%. Týdně strávím v práci (zaměstnání v hudebně-administrativní instituci) klasickou čtyřicítku. Plus mínus. Vyšli mi vstříc a mám pracovní dobu celkem flexibilní. Zbytek svého času věnuji skoro všechen muzice. Tvorbě, zkoušení, organizaci, propagaci a marketingu, vymýšlení plánů do budoucna. Nebo naší neziskovce a jejím projektům. A když už mi nějaká volná hodinka přes týden zbude, zavolám Katce, jdu si zastřílet z luku nebo vyhoupnu do sedla a dám si trénink. Občas mi tenhle prapodivný stereotyp nabourá představení, koncert nebo lektorování či jiný kšeft, což je svatá povinnost, na takový se musí. Jsem celkem střela a moc se nezastavím. Zkrátka takhle mne to baví a hlavně dobíjí neskutečně baterky! Jako dynamo – s pohybem roste energie.
Samozřejmě se umím i zastavit a relaxovat nebo odpočívat. Nejvíc u mne funguje odpočinek aktivní – výplaz na kopec, nějaká drobná manuální činnost jako šití z kůže nebo pomoc kamarádovi na stavbě domu nebo sekání dříví na zimu.
Vypadá to dost chaoticky, ale kdybych u sebe nonstop neměl diář, byl bych ztracený. (A taky jsem loni v listopadu a prosinci byl, když jsem jej ztratil :)) Leč můj time management ještě není úplně vychytaný, držím-li se některých pravidel, vše pak funguje.

Bez plánů a snů to nejde, jak se stále motivuješ, aby nepřišla krize nebo vyhoření?

Pro Forbesáky: Často si opakuji větu “I pád na držku je pohyb vpřed.”

Pro románomilce: Nabírám inspiraci, kde se dá. Čtu si o úspěšných a šťastných 🙂 lidech, obklopuji se kamarády stejné “krevní skupiny”, pozoruji přírodu. Těch vjemů a motivací jsou kolem takové hromady, že se dají lopatou přehazovat. Jen je potřeba mít oči otevřené. A když si z takových veskrze dobrých věcí vybereš pár radostí, jež Ti přivodí dobrou náladu, ani stádo volů Tě nesloží. Je to nekonečný boj, hledání a třídění. Bere to energii. Když přijmeš fakt, že jiné to prostě nebude a svět na Tebe bude vždycky drsný, najednou je to standard, který je v pohodě. A energie investovaná do věcí, ve které věříš, se Ti nakonec mnohonásobně vrátí. Ovšem musí to být věci, aktivity, lidé, sny, co jsou opravdu Tvoji nejniternější touhou!
A sny bez plánů jsou těžko dosažitelné. Tedy pro někoho to možná není složité, ale já jsem docela chaotik a hlavou mi stále víří bambilión myšlenek, které bych si bez zápisníků, plánovačů a dalších podobných nástrojů nedal dokupy a jen si zahltil mozek a nakonec se vyzkratoval. Proto hodně píšu, tvořím časové rozvrhy a snažím se jimi řídit. Což nejde vždy, protože žijeme v pohyblivém světě a faktory se často mění. Tady pak přichází moje oblíbená improvizace a přizpůsobuji se podmínkám.
Mít plány má ještě jednu obrovskou výhodu, a to je jejich zpětné hodnocení. Na konci týdne, měsíce či roku se ohlédneš a vidíš, zda jsi splnil, co sis předsevzal, jestli ses posunul, kam jsi původně chtěl. Je to velmi dobrý nástroj pro sebekritiku.

Co člověk potřebuje, aby byl úspěšný?

Pro Forbesáky: Stanovené cíle a odvahu a houževnatost si za nimi jít, i kdyby padaly meteority a po krku Ti šla tlupa hladových zombie.

Pro románomilce: Taky se hodí přizpůsobivost podmínkám. Když si totiž něco naplánuješ, nikdy to podle toho plánu nebude 🙂 Objeví se spousta problémů, které musíš vyřešit, a neočekávaných zvratů, které mohou dokonce celý plán zhatit. Pak nastává moment, kdy musíš vše přehodnotit a zvolit jinou cestu. A netřeba se bát, že by něco nešlo. Cest je spousta, i když jsou někdy zarostlé trním tak, že je zprvu ani nevidíš. Nebo nechceš vidět. Kosit trní totiž bolí. Ale bolest je jen pocit a skrz ni taky můžeš růst. Jde jen o způsob, jakým to uchopíš. Buď každý svůj úspěch i neúspěch (a ten hlavně!) vezmeš, zataháš za pačes, rozmlátíš kamenem a vyždímáš z něj, co se dá, nebo budeš pohodlně sedět na gauči a cpát se buráky. Každého volba 🙂
Taky se hodně hodí pokora, shovívavost a respekt k lidem. Můžeš narazit na kontakt/kolegu/šéfa mrzouta a říkat si, jaký je to sudokopytník. Jenže každý z nás bojuje spoustu svých bitev, o kterých nikdo jiný neví. Proto buď milý. Vždy. Až po nějakém čase zjistíš, jestli za Tvou pozornost a čas stojí nebo ne.
Nepřikládej příliš velkou váhu prvnímu dojmu a jeho haló efektu, mnoho lidí si neuvědomuje, že je to sociologická chyba.
A zbav se předsudků.

Kdy jsi na sobě poznal, že jsi úspěšný?

Pro Forbesáky: Když jsem začal pracovat na sobě a na tom, co jsem chtěl já a ne systém, škola, rodina, okolí.

Pro románomilce: To byl průlom – dá-li se říct, že už jsem úspěšný. Spíš vím, že jednou budu. Možná ne dle měřítek jiných, ale můj vlastní metr říká, že jsem na velmi dobré cestě, abych jím byl i třeba v očích ostatních. Na názoru okolí zase tak moc nezáleží. Jsem spokojený se směrem, kterým si šlapu, a všechno ostatní potřebné na této výpravě najdu a samo se to přidá na rozličných křižovatkách.
Ve výsledku jediná osoba, se kterou budeš až do konce svých dní, jsi Ty sám. Pokud nebudeš srovnaný a sžitý sám se sebou, bude to těžký život. Proto je potřeba se poznat. Zjistit jaké jsou Tvé silné, avšak i slabé stránky. A přijmout je! Naučit se s nimi pracovat tak, aby Tě ty slabé stránky neohrozily a abys je navzdory jejich negativní a nohy podrážející podstatě dokázal
využít ve svůj prospěch.
Neříkám, že bych v sobě neměl žádné démony nebo ve skříni kostlivce, přesto (a právě proto!) aktivně makám na tom, abych se každý den zlepšoval a přibližoval se k těm svým vysněným cílům.

Být úspěšný znamená ztratit soukromí. Dá se na to zvyknout?

Pro Forbesáky: Určitě dá, pokud takovou situaci připustíš.

Pro románomilce: Tedy tady nemohu odpovědět úplně plnohodnotně, protože moje „úspěšnost“ rozhodně není tak známá, aby se mne mohla nějaká ztráta soukromí dotýkat 😀
Ale nemyslím si, že by to bylo spolu nějak úzce spjato. Kdo chce, tak si soukromí uchrání, i když je úspěšný. Spíš jde o to, jak moc se chce dotyčný mediálně angažovat.
Nicméně my extrovertní lidé máme menší problémy ventilovat zážitky nebo sdílet, co nás v životě trápí či těší. Sám se snažím odpovídat upřímně, jak mi zrovna je, když dostanu otázku, jak mi je. Dobré i špatné, podělím se. A o ztrátu soukromí se nebojím. Co chci sdílet, to sdílím. Co ne, to ne. A i kdyby na mne někdo vyhrabal nějakou pikantnost, tak mne to nerozhází. Co jsem v životě natropil nebo řekl, o sobě vím a nelituji, protože všechno, co dělám, dělám s tím nejhlubším přesvědčením ve své životní poslání a sebe samého. Víra v to první (poslání) eliminuje možnost, že v životě „šlápneš vedle“. A důvěra v to druhé (sám v sebe) zajistí, že i když na chvíli zaváháš a uděláš chybu, ustojíš ji. Nebo neustojíš a zakopneš a zaryješ rypák do hlíny. Když v sebe věříš, zase se postavíš a jdeš dál. A v životě se nepočítá, kolikrát spadneš, nýbrž kolikrát se zvedneš.

Kde mohou ti, kteří se právě stali tvými novými fanoušky, sledovat tvé profesní aktivity?

Pro Forbesáky: jagara.cz

Pro románomilce: Pokud to někoho až tak oslovilo, pak budu potěšen, připojí-li se ke mně na některém internetových kanálů, které najdou pod odkazem výše 😉 Nebo se staví na představení, na koncert. Nebo se jen přes e-mail přihlásí o novinky. Nebo se potkáme osobně, rád poznávám lidi. Ale úplně nejvíc mne potěší, když na sobě někdo zamaká a udělá ze sebe šťastného a úspěšného člověka. Pomůže-li Ti něco z napsaného rozhovoru, přijmi to a žij tím.

Rád bych ti poděkoval za rozhovor a přeji ti mnoho dalších splněných cílů.

Pro Forbesáky a pro románomilce: Já děkuji, Pavle. Pevně věřím, že oba si mnoho svých snů ještě v životě splníme. Stejně jako kdokoli, kdo dočetl až sem 🙂 Nezapomeň, že Život je ta nejlepší hra na světě. A jak je psáno v mém oblíbeném Pokojném bojovníkovi (kniha Dana Millmana): „Život má pouze tři pravidla: Paradox, Humor a Změnu. Paradox je životní záhada, nemarni čas jejím luštěním. Ber vše s humorem, zvláště sebe; je to ta největší ze všech sil. A pamatuj, že nikdy nic nezůstává neměnné.“

Tak si hrejte. A buďte dobří!

Autor: Pavel Hrejsemnou