Tento den však přinesl něco, co změnilo jeho život navždy.

Na staveništi se objevil průvod. Vysoce postavení jezdci na koních, doprovázeni štítonoši a služebnictvem, se zastavili u chrámu. Petrovi bylo jasné, že to není obyčejná návštěva. Něco v jeho nitru mu říkalo, že tento okamžik přinese osudovou změnu. Sestoupil po dřevěném lešení dolů, zatímco se zástupci stavitelské huti již začali řadit před příchozími. V jejich čele jel muž v prostém, ale vznešeném oděvu. I když neměl na sobě žádné honosné insignie, jeho přítomnost byla nezaměnitelná.

„To je Karel IV.,“ šeptal si někdo mezi dělníky. Petr si všiml jiskřivých očí a přemýšlivého výrazu muže, který ho pozoroval s jakousi záhadnou, avšak laskavou přísností.

Karel IV. sestoupil z koně a přistoupil k dělníkům. V jeho pohledu byla nejen přirozená autorita, ale i zvědavost. Bez dlouhých formalit začal rozmlouvat s mistry stavitelské huti, zajímal se o postup stavby, technologie a plány. A pak, jakoby ho něco přitahovalo, jeho zrak spočinul na Petrovi.

„Ty jsi Parléřův syn?“ zeptal se císař, jako by ho už dávno znal.

Petr na okamžik zaváhal, ale hned se vzchopil. „Ano, Vaše Veličenstvo. Jmenuji se Petr Parléř.“

Císař přikývl a přistoupil blíž. „O tvém otci jsem slyšel mnohé, ale teď mi pověz – co stavíš ty? Jaké sny a vize máš ve svém srdci?“ Jeho hlas byl klidný, ale nesl v sobě tíhu mnoha rozhodnutí a plánů pro celé království.

Petr si vzpomněl na všechny ty noci, kdy stál nad nákresy, představoval si, jak překonává hranice, jak tvoří stavby, které vydrží věky. „Sním o tom, že jednoho dne postavím něco, co bude stejně trvalé jako kámen, z něhož pracujeme. Chrám, který bude žít dlouho po nás, místo, kde se setkají lidé i jejich modlitby.“

Karel se usmál. „To, co říkáš, je víc než jen dílo stavitele. Je to vize. A právě takového člověka potřebuji.“ Pohlédl na stavitele kolem a pak se opět otočil k Petrovi. „Pojď do Prahy. Potřebuji tě tam. Chci, aby ses stal součástí něčeho, co přesáhne hranice času. Katedrála svatého Víta čeká na svého mistra.“

S těmito slovy Karel IV. nastoupil zpět na koně, jeho doprovod se připravil k odjezdu. Petr stál na místě, srdce mu bušilo. To, co právě slyšel, bylo nejen obrovskou poctou, ale i výzvou, která ho zavedla do neprobádaných končin jeho dovedností a možností.

Jak průvod mizel v dáli, Petr si uvědomil, že jeho život právě dostal nový směr. Teď věděl, že cesta do Prahy a katedrála svatého Víta nejsou jen jeho budoucností – jsou osudem.