Když se jednoho rána Theodorik vracel ke svému dílu, narazil na starého muže v mnišském rouchu, kterého nikdy dříve neviděl. Stál u vchodu do kaple a zkoumavě se díval na detaily, které mistr na stěny i deskové obrazy přidal. Mnich měl bílé vlasy a hluboké vrásky, ale jeho oči zářily moudrostí, jakou Theodorik ještě neviděl.

„Mistře, cítím, že tě tvé dílo obohacuje,“ pronesl mnich s jemným úsměvem. „Avšak, jak každý umělec ví, dílo nikdy není dokončené, dokud není prolnuto se samotným světlem.“

Theodorik přistoupil blíž a uctivě pokývl. „Můj úkol zde není snadný, ale věřím, že se blížím k jeho naplnění.“

„Světlo, o kterém mluvím, není jen to, co proniká okny této kaple,“ pokračoval mnich a pozvedl ruku ke klenbám. „Je to světlo, které přichází zevnitř, z hlubin duše, a propojuje člověka s božstvím.“

Theodorik zůstal zaražený těmito slovy. Zněly jako pokračování jeho vlastních myšlenek a meditací, které zažil v klášteře. „A jak mám to světlo najít?“

„Hledej ho tam, kde ho nečekáš,“ odpověděl mnich s tajemným úsměvem. „A pamatuj, že božství se může projevit i v nejprostších věcech. I ve stínech.“

S těmito slovy mnich odešel, ztratil se v mlhách, jako by byl pouhým přízrakem. Theodorik si nebyl jistý, zda byl skutečný, nebo jestli šlo o další duchovní zjevení. Avšak jeho slova v něm zůstala zakořeněná, a Theodorik cítil, že k dokončení svého mistrovského díla musí znovu objevit světlo ve stínech.

Téhož večera se vydal do kaple sv. Kříže s jedinou pochodní. Kaple, která obvykle zářila zlatými odlesky denního světla, byla nyní ponořená do temnoty. Oheň z pochodně vrhal dlouhé stíny na stěny, čímž obličeje světců a proroků na deskách nabývaly na zvláštní živosti. Bylo to, jako by tyto postavy, střežící svaté ostatky, sledovaly každý jeho pohyb.

Theodorik cítil neklid. Procházel kolem svých obrazů a studoval detaily, které ve dne přehlížel. V jemném třpytu pochodně se objevovaly rysy, které dosud neviděl – malé nedokonalosti, místa, kde světlo pronikalo temnotou a kde stíny odhalovaly nové formy. Jakoby temnota sama začínala hovořit.

Bylo to v tu chvíli, kdy si uvědomil, co mu mnich naznačil. Umění není jen o tom, co je vidět ve světle, ale i o tom, co se ukrývá v temnotě. Stíny mohou být stejně důležité jako světlo. V té dualitě se rodí pravá hloubka obrazu – a života.

Theodorik strávil celý zbytek noci v kapli, ponořen do meditace nad stíny a světlem. Za svítání byl konečně připraven. S novým porozuměním se pustil do posledních úprav svého díla. Byly to drobné zásahy, téměř nepostřehnutelné, ale každý tah štětce, každá korekce stínů a světel nesla nyní hlubší význam.

Jak dny plynuly, kaple sv. Kříže získávala svůj definitivní tvar, odrážející nejen bohatství královského dvora, ale i Theodorikovu osobní cestu k duchovnímu probuzení. Císař Karel IV. častokrát navštěvoval kapli a pozoroval Theodorikovo dílo. Cítil, že se v jeho mistrovství zrcadlí něco víc než jen obyčejné umění. Byla to pokora, odevzdání a porozumění, které přesahovalo pozemské hranice.

A když byl poslední obraz zavěšen a poslední zlatá ozdoba připevněna, Theodorik stál před dokončeným dílem. Byl to okamžik triumfu, ale i pokoje. Kaple nyní zářila jako nikdy předtím, světlo pronikalo dovnitř a tančilo mezi obrazy, ale Theodorik věděl, že pravé světlo je to, které našel uvnitř sebe.

Tímto způsobem byla výzdoba kaple sv. Kříže dokončena – a spolu s ní i Theodorikova osobní cesta.