Kapitola 1: Návrat

Po několika týdnech relativního klidu se Praha opět ocitla v sevření strachu a nejistoty. Jan, Ludmila, Alžběta a Markéta, posíleni svým úspěchem v boji proti falzifikátorům mincí, se vrátili do Jedové chýše s nadějí, že si konečně vydechnou. Jenže temnota, kterou se jim podařilo potlačit, zůstala jen na chvíli zahnána do kouta. Nyní se vracela, tentokrát silnější a ještě zákeřnější.

209 stránek

978-80-53028-05-9  (pdf)

978-80-53028-04-2  (ePub)

Jan stál za výčepem, znovu pozoroval známé tváře, které sem přicházely zapít své trápení nebo uzavřít pochybné dohody. Ačkoli se v jeho krčmě zdánlivě nic nezměnilo, on sám cítil, že neklid, který se rozprostírá po městě, je jiného druhu než ten, který poznal dříve.

„Co tě trápí, Jane?“ Ludmila se posadila na stoličku vedle něj, její oči byly stejně pozorné jako jeho.

„Nezdá se ti, že je tu příliš klidno?“ odpověděl Jan, zatímco jeho pohled sledoval postavy v rohu krčmy, které šeptaly něco do tmy. „Po všem, co se stalo, je ticho před bouří vždy nejvíc znepokojivé.“

„Možná máš pravdu,“ souhlasila Ludmila. „Ale nemůžeme se stále jen obávat. Musíme být připraveni jednat, ať už se stane cokoli.“

Náhle se dveře krčmy prudce otevřely a dovnitř vpadl mladík, který vypadal, že utíkal celou cestu z centra města. Těžce oddechoval a jeho oči byly rozšířené hrůzou.

„Mistře Jane! Musíte mi pomoct!“ vykřikl, když se přihnal k výčepu.

Jan, i když byl zvyklý na různé výjevy, se narovnal. „Co se stalo, chlapče?“

Mladík, který se představil jako Matěj, vyprávěl o neuvěřitelné události, která se stala přímo na Staroměstském náměstí. „Lidé se začali ztrácet, pane! Nejprve jen chudí, kteří se toulali ulicemi, ale dnes zmizel i bohatý kupec! Jeho stánku se ani nedotkli, ale on sám je pryč. Mluvilo se o nějaké černé postavě, která ho odvedla.“

Jan si vyměnil pohled s Ludmilou. Tohle nebylo běžné zmizení, které by mohli připsat pouhým zlodějům. Něco temnějšího se skrývalo za těmito událostmi.

„Kdo to byl?“ zeptala se Ludmila. „Co jsi viděl?“

„Byla to… byla to bytost, jakou jsem nikdy neviděl. Něco mezi mužem a stínem. Lidé říkají, že to je ďábel, co se vrátil do Prahy.“

Jan pocítil, jak mu mráz proběhl po zádech. Tohle nebyly jen pověry a strašidelné příběhy. Tohle bylo skutečné a děsivé. Přesto věděl, že nemůže zůstat stranou.

„Musíme to prověřit,“ prohlásil rozhodně. „Nemůžeme dopustit, aby strach a pověry ovládly Prahu.“

Ludmila přikývla a společně se obrátili na Matěje. „Vezmi nás tam, kde se to stalo,“ požádala ho. Mladík byl zpočátku vyděšený, ale viděl v jejich očích odhodlání, které ho uklidnilo. Přikývl a vedl je ven z Jedové chýše.

Venku byla noc temná, jen několik svící a pochodní osvětlovalo cesty. Ulice byly nezvykle prázdné, jako by se samotná Praha bála, co by se mohlo skrývat ve stínech. Skupina prošla tichými ulicemi, až dorazila k místu, které Matěj popsal.

Na Staroměstském náměstí, v blízkosti Týnského chrámu, byl opuštěný stánek. Okolí bylo ztichlé, jen tichý šepot větru narušoval klid. Jan se přiblížil k místu, kde kupce údajně spatřili naposledy.

„Tady je něco špatně,“ zašeptal Ludmila. Její ruka sáhla po dýce, kterou měla schovanou v záhybech pláště.

Jan poklekl na zem a zkoumal stopy. Nebylo pochyb, že se zde něco stalo, ale stopy, které viděl, nebyly lidské. Vypadaly jako obtisky těžkých bot, ale bylo v nich něco neobvyklého, jako by to nebyly zcela přirozené stopy.

„Tohle nevypadá dobře,“ pronesl Jan, když se postavil. „Musíme se dozvědět víc. Tohle není jen obyčejné zmizení.“

Zatímco se zvedal, jeho pohled se setkal s Ludmiliným. Byli na počátku nového dobrodružství, jednoho, které mohlo být nebezpečnější než vše, co dosud zažili.

Ale přesto, když se vraceli zpět do Jedové chýše, bylo jasné, že jsou odhodláni zjistit pravdu. Praha se opět ocitla v sevření temnoty a oni byli připraveni postavit se jí čelem.