Sedím u stolu, kde to všechno začalo

Obyčejný dřevěný stůl, několik listů papíru, a pocit, že přichází něco, co přesahuje mě samotného.
Před lety jsem napsal první knihu o tom, jak člověk může proměnit svůj život.
Od té doby jich bylo mnoho – o osobním růstu, o podnikání, o odvaze měnit svět.

Ale Kniha života je jiná.
Je padesátá.
A možná nejtišší ze všech.

Zrod v poušti a mezi řádky

Jednoho dne jsem si zapsal větu, která všechno změnila:

„Kdo píše, ten žije dvakrát.“

Zněla mi v hlavě celé týdny.
A pak jsem si představil člověka, který píše i tehdy, když mu hrozí smrt.
Muže, jenž ví, že slovo může zachránit víc než zbraň.
Tak se zrodil Samuel – první písař Knihy života.

Chtěl jsem napsat román o lidech, kteří uchovávají moudrost, zatímco kolem nich hoří svět.
O těch, kteří místo meče zvednou brk – a právě tím změní dějiny.

Tak vznikla pouštní komunita písařů – Kruh dechu, který se snaží zachytit pravdu, zatímco impéria se hroutí a nové říše rostou.

Cesta, která nekončí – od Judeje po Prahu

Když jsem psal první kapitoly, měl jsem pocit, že píšu historický román.
Když jsem psal poslední, pochopil jsem, že píšu o nás všech.

Příběh Knihy života začíná v časech římské nadvlády, putuje přes Alexandrii, Akabu, Bagdád, Florencii, až do srdce Evropy – do Prahy Karla IV. a Rudolfa II.

Není to však jen cesta rukopisu.
Je to cesta lidské paměti, touhy a odvahy uchovat smysl života, i když se kolem mění svět.

„Každá doba má své inkvizitory, své zrádce i své senátory pravdy.
Ale zároveň má i své písaře – lidi, kteří nesou světlo poznání, i když je svět nechce vidět.“

Proč jsem ji napsal

Chtěl jsem napsat knihu o síle slova.
O tom, jak každá věta, kterou člověk napíše nebo vysloví, může ovlivnit svět.

Psaní pro mě není jen tvorba textu.
Je to čin. Rozhodnutí. Modlitba. I boj.

V době, kdy se svět topí v informacích, jsem cítil potřebu napsat příběh o moudrosti.
O tichu mezi slovy.
O tom, že skutečná síla textu není v tom, jak se čte, ale jak se prožívá.

„Každé slovo, které napíšeme s úctou, zanechá stopu – i když je někdy neviditelná.“

Padesátá kniha

Ano, Kniha života je jubilejní – padesátá kniha, kterou jsem napsal.

A i když jsem psal knihy o čase, o Baťových pravidlech, o proměně ženy či o templářích, právě tahle pro mě znamená návrat k prameni.

Každý autor má svou osobní katedrálu – text, v němž se setká sám se sebou.
Pro mě je to právě tato kniha.

Všechno, co jsem kdy psal – o odvaze, pravdě, duchovním růstu, o historii i o čase – se v ní spojilo.
Je to most mezi světem minulosti a světem, který teprve vzniká.

Skryté vrstvy příběhu

Navenek je Kniha života historický román.
Ale pod povrchem je to filozofická výpověď o člověku, který hledá smysl v chaosu světa.

Každá kapitola je otázkou:

– Co zůstává, když se všechno ztratí?
– Má psaní sílu měnit osud?
– A je možné, že pravda přežije právě díky těm, kdo o ní mlčí?

„Někdy není třeba křičet, aby tě slyšeli. Stačí napsat slovo – a nechat ho přežít.“

Proč právě teď

Nikdy nebyla doba, kdy by pravda byla tak snadno zpochybnitelná jako dnes.
Žijeme v čase, kdy informace křičí, ale moudrost šeptá.

Proto jsem chtěl napsat knihu, která není jen čtením, ale zastavením.
Knihu, kterou neprolistujete – ale prožijete.

Kniha života není jen o minulosti.
Je o každém z nás, kdo kdy vzal do ruky pero a chtěl vyjádřit, co cítí – i když svět neposlouchal.

Na závěr

Když jsem dopsal poslední větu, věděl jsem, že tahle kniha není jen moje.
Patří všem, kdo věří v sílu slova.
Všem, kdo někdy psali, i když se báli.
Všem, kdo hledají světlo v temnotě dějin – a věří, že i kapka inkoustu může změnit proud řeky.

„Slovo žije, dokud ho někdo nese dál.“

Pavel Hrejsemnou