Posmrtný život – smrt a život po smrti

Posmrtný život byl a stále je vždy nedílnou a důležitou součástí všech světových náboženství.
Posmrtný život hinduismu

Každý tvor, který žije na zemi, se skládá z čistě duchovní duše (Jiva) a materiálu tedy (toho fyzického) těla. Sama duše je nesmrtelná, jen tělo je smrtelné. Ve všech věcech, které nás obklopují, a ve všech bytostech, dřímá věčný zákon (dharma), který je přírodním i morálním řádem. Dharma je nejvyšší a konečný princip, který obsahuje pravidla ve všech věcech, a nad všemi pravidly.
Některé školy hinduismu ale věří v osobního Boha, ne jako vládce světa, ale jen jako vykonavatele Dharmy.
Doktrína karmy a reinkarnace je spojena s jednou ze základních myšlenek víry hinduistů. Cílem každého lidského života je zajistit dobrou reinkarnaci díky dobrým skutkům „páchaným“ během života. Různé školy hinduismu mají na hinduismus různé názory, což představuje také různé druhy vykoupení. Člověk nemůže dosáhnout na vlastní vykoupení z měnícího se světa, ale jen prostřednictvím milosti Boží. Lze tedy vyhrát pouze díky láskyplné oddanosti a důvěvěře ve spoléhání se na sebe sama.

Člověk může vždy udělat něco pro to, aby se vykoupil. Některé školy se domnívají, že spasení je možné pouze skrze smrt, jiní vidí šanci na vykoupení již v této pozemské existenci přes intenzivní meditace a askeze.

Posmrtný život buddhismu

Lidské bytosti v buddhismu jsou s trochou nadsázky považovány za bytosti bezduché. Těla jen hromadí životní faktory (dharmy).
Tyto faktory jsou rozděleny do pěti skupin: Tělo, pocity, vnímání, hnací síly a inteligence .
V buddhismu, je vnímán každý život jen jako utrpení. Člověk nemá nesmrtelnou duši, která by zůstala nedotčena, když proběhne fyzický úpadek. Lidé jsou tedy vystaveni stálému tlaku svého růstu, ale i trestné činnosti, zatímco jednotlivé faktory podléhají přísným zákonům. Konstantní proud životních faktorů není přerušen ani smrtí. V buddhismu proto není duše jako v hinduismu, ale skutečná reinkarnace, protože v buddhismu neexistuje duše jako taková v klasickém slova smyslu.
Cílem každého buddhisty je přejít z živého života plynule a přitom neuniknout reinkarnaci a nirvaně, tedy poklidně přejít do ráje.
Buddhismus tedy nezná strach ze smrti, neboť konečná smrt ve skutečnosti znamená vstup do Nirvany. Budhisté nemají strach ze znovuzrození.
Přes dobré skutky dochází k “dobrému” znovuzrození a přes skutky špatné nás čeká jen špatné znovuzrození.
Individuální život buddhisty je od samého počátku směřován ke smrti (knihy mrtvých).

Posmrtný život v křesťanství

Pojem Boha v křesťanství, judaismu a islámu má mnoho společných rysů. Důvod je jednoduchý. Starý zákon je písmo judaismu, bylo rovněž zařazeno do křesťanské Bible a Islámského Koránu.
Křesťanství také věří v nesmrtelnost duše, ale také v zmrtvýchvstání po smrti. Drobný rozdíl nalezneme ve výkladu posmrtného života u protestantů a katolíků. V protestantském smyslu lidského bytí je lidský život zcela závislý na Boží milosti, která věřícího vede ke spasení. Bez milosti Boží, nemůže člověk dělat sám nic. Katolíci uvidí milost Boží jen za podmínky, že začnou pro svou spásu něco dělat. Je jedno kdy, hlavně, že začnou.
Křesťané vidí Boha jako spravedlivého soudce. Odmění slušné a potrestá hříšníky. Konečné odplaty činů spáchaných v životě se budou konat po pozemském životě. (Mt. 19, 28). Spravedliví vstoupí do věčného života (do Ráje), kde se křesťané dívají do tváře Boží, a kde spolu sedí u jednoho stolu na věky věků (Mt 19, 28). Mrtvý hříšník ve stavu smrtelného hříchu se po smrti ocitne v pekle, a to navždy bez možnosti nápravy.

Autor: Pavel Hrejsemnou