Petr, mladý muž s neklidnou duší a pronikavým pohledem, kráčel úzkou cestou vedoucí ke katovně, kde ho čekal jeho nový život. Byl synem městského písaře, ale jeho rodina byla zchudlá a bez naděje na lepší budoucnost. Petr neměl na výběr, jaké řemeslo si zvolit, neboť osud ho táhl tam, kde jiní váhali pohlédnout. Jeho srdce bilo rychle, když se přiblížil k nízkému kamennému domu, který stál osamocen na okraji města.

Dům, který se stal domovem starého kata Záviše, byl zvenčí nenápadný, s omšelou střechou a okny, která se zdála být navždy zahalena tmou. Petr zaklepal na těžké dřevěné dveře, které se s vrzavým zvukem otevřely. Přivítala ho strohá, tichá chodba, kde jediným zvukem bylo tlumené praskání ohně z malé kuchyně.

Záviš, starý kat, byl muž s vrásčitým obličejem, dlouhými šedými vlasy a očima, které viděly příliš mnoho lidského utrpení. Jeho postava byla mohutná, ale letitá únava a tíha vykonávané práce se na něm podepsaly. Přesto v jeho očích zůstávaly záblesky neobyčejné síly a moudrosti.

„Pojď dál, chlapče,“ oslovil Petra Záviš hlubokým hlasem, který rezonoval kamennými stěnami. „Čekal jsem tě. Předem vím, proč jsi tady.“

Petr beze slova vstoupil a zavřel za sebou dveře. Záviš ho zavedl do malé místnosti, kde hořel oheň v krbu. Pokynul mu, aby se posadil na dřevěnou stoličku, zatímco sám usedl na druhou stranu stolu. Chvíli panovalo ticho, během něhož si starý kat mladíka zkoumavě prohlížel.

„Řekni mi, Petře,“ začal pomalu, „co tě přimělo vstoupit na cestu, po které se málokdo odváží jít? Víš vůbec, co to znamená stát se katem?“

Petr se zhluboka nadechl, aby překonal nervozitu, která ho svírala. „Pane Záviši,“ začal, „nemám mnoho na výběr. Má rodina je chudá, a město pro mě nemá jinou práci. Ale nejsem slabý. Vím, že katovské řemeslo je těžké a že vyžaduje více než jen fyzickou sílu. Chci se naučit a vykonávat svou povinnost, ať už je jakkoli tvrdá.“

Záviš přikývl, ale jeho tvář zůstala nečitelná. „Kat není jen řemeslník, Petře. Je to člověk, který stojí mezi životem a smrtí, mezi spravedlností a odplatou. Je to osud, který nelze lehkomyslně přijmout. Ale vidím, že máš v sobě odhodlání. A to je dobrý začátek.“

Pak se Záviš zvedl a přistoupil ke stěně, kde viselo několik nástrojů, které Petr nikdy předtím neviděl. Mezi nimi byla sekera s širokým ostřím, důtky a železný roubík. Každý z těchto nástrojů nesl na sobě stopy minulosti, a Petr nemohl od nich odtrhnout oči.

„Tyto nástroje, Petře,“ řekl Záviš, „jsou prodloužením naší vůle. Nejsou zbraněmi, jsou prostředky spravedlnosti. Když je vezmeš do ruky, musíš vědět, že tvůj úkol není zabíjet, ale naplnit právo. A to je něco, co se musíš naučit.“

Petr přikývl, ačkoliv mu ze Závišových slov běhal mráz po zádech. Chápal, že jeho cesta nebude snadná, ale věděl, že se jí nemůže vzdát. Toto bylo jeho osudem, který si sám zvolil – nebo možná osud, který zvolil jeho.

„Dnes začneme s jednoduchými úkoly,“ pokračoval Záviš, když mu podal kamenný brousek „Budeš čistit, brousit a udržovat katovské nástroje. Kat musí mít vždy vše připravené a ostré, protože i nejmenší chyba může být osudná.“

Petr si vzal brousek a přistoupil k nástrojům. S každým tahem cítil, jak se noří hlouběji do světa, který byl pro většinu lidí neviditelný, do světa, kde každý zvuk mohl znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Každým pohybem ruky se učil trpělivosti, přesnosti a pokoře, kterou katovské řemeslo vyžadovalo.

A tak začaly jeho první kroky na cestě k osudu. Se Závišem po boku a tíhou budoucnosti na svých ramenou se Petr stal učedníkem kata. Ačkoliv jeho srdce bylo plné otázek a pochybností, jedno věděl jistě – jeho život už nikdy nebude stejný.